Hra na violoncello je krásná činnost, při níž se člověk posadí, vezme mezi kolena nástroj, který je větší než většina jeho životních rozhodnutí, a začne z něj za pomoci koňských žíní dobývat tóny. Je to nástroj velmi ušlechtilý, neboť dokáže vyjádřit hluboký smutek, vášnivou lásku i pocit, že jste právě zjistili, že jste celý týden cvičili špatnou notu. Violoncellista musí mít dlouhé prsty, pevné nervy a především schopnost tvářit se, že přesně ví, co dělá, i když mu smyčec právě odjel do sousedního taktu. A přesto je na tom něco krásného: zatímco houslista bojuje s výškami, violoncellista zůstává nohama na zemi — doslova.
