1.kategorie

Linda Nováková 1.místo
PŘÁNÍ K VÁNOCŮM
Kytky už nerostou, sníh padá z nebe,
Vánoce jsou krásné, když se smějeme.
Honem, domů! Milé děti!
Umyjem si ručičky,
upečeme perníčky,
Honem, milé dětičky!
Rozkrojíme jablíčka,
ukáže se hvězdička,
rozsvítíme stromeček,
plný žároviček,
když za okny místo vloček,
padají kapky deště,
nebuďte smutné milé děti!
A co přát si ještě?


2. kategorie

David Holub 1.místo
Dobrodružství světla
Byl jeden smutný člověk a ten se nikdy ve svém životě neusmál, ani rukou nemávl. Jednoho večera se procházel po ulici a narazil na posprejovanou lampu. Vůbec se mu ty čmáranice nelíbily, a tak se rozhodl milou lampu vyčistit. Když byla lampa čistá, promluvila: Děkuji ti, člověče, jsem kouzelná lampa a za to, žes byl ke mně tak hodný, splním ti 3 přání.“ Ten smutný člověk se velice podivil, ale začal přemýšlet a pak řekl: přál bych si, aby pršelo, protože je sucho a zahrada mojí babičky trpí. Babička se o svou zahrádku pěkně stará..“ „ Jak si přeješ“, řekla lampa a začalo pršet.. „ a co tvé druhé přání?“ „to je na mě moc rychle..“ řekl ten člověk „ale… možná.. spoustu jablek pro mou maminku. Hrozně ráda vaří zemlbábu, a tak by měla jistě radost.“ „ Jak si přeješ“, řekla lampa „ jablka jsou u vás ve sklepě. A to třetí přání?“ Člověk se dlouze zamyslel a pak řekl: „Už opravdu o žádném nevím.. myslím, že už jsi pro mě udělala dost, tak já žádné třetí přání nechci..“ „ Dobrá, když tebe žádné nenapadá, tak ale já bych jedno měla… jdi spokojeně domů a uvidíš..“
A smutný člověk se vydal cestou domů a jak na něj padaly ty kapky, začal se usmívat, pak trošku víc, až se smál na celé kolo, tančil po ulici a zpíval si… lampa splnila poslední přání tak, jak si myslela, že bude pro tohoto smutného člověka nejlepší….. a ten už pak byl po celý zbytek života veselý.


Barbora Benešová 2.místo
Babička z Pernštejna
Moje babička bydlí ve staré, roubené chaloupce v Perštejně na okraji Krušných hor.
Mám ji moc ráda, a ještě radši za ní jezdím. Má krásnou zahrádku, na které rostou staré jabloně, hrušky a švestky. U baráčku pěstuje květiny a všelijaké voňavé bylinky, z kterých pak dělá léčivé čaje, mastičky proti bolesti, nebo kapky na kašel, rýmu a bolesti v krku. Elektřinu v chaloupce nemá. Místo žárovkou si v noci svítí svíčkou. Babička má také pejska. Jmenuje se Ťapka, ale spíš bychom mu měli říkat „Velký mazlík“. Nejenom, že na nikoho neštěká, ale jakmile někdo cizí přijde, hned by si s ním hrál. Když přijdou nějaké děti, je štěstím bez sebe. Ví, že děti si hrají také rády a hlavně dlouho.
Babička má v domě velkou truhlu. Má tam všelijaké cennosti a věci, které nasbírala ještě před válkou. Mezi fotkami, dopisy a památníčky z mládí má také vzácnou kroniku obecní školy z Mladotic. Tam děti tenkrát psaly o velkém dešti, který tehdy přišel, nebo o úspěchu, který slavily z vypěstování prvního jablíčka na dvoře školy. Má tam i fotku z jejich třídy, kde všichni vypadali tak trochu jinak, než dnes vypadají děti z naší třídy. Kluci jsou ostříháni skoro dohola a dívky mají krásné šaty s krajkami a jsou ozdobené mašlemi ve vlasech. Starý pan učitel drží v ruce květiny a je trochu smutný. Babička říkala, že byli jeho poslední třída a pak že šel do důchodu.
V truhle má i ručně malovaný hrníček, na kterém je nakreslena její maminka a tatínek a stříbrnou minci, s kterou se dříve platilo.
U babičky moc ráda spím. Trochu mě mrzí, že tam nemá wi-fi a televizi. Ťapka to všechno ale vždy nahradí.


Valentýna Synková 3.místo
Jak jde život
Jednoho dne se narodila holčička jménem Anička. Rodiče ji měli rádi a ona zase je. Od malička milovala květiny, a tak, přestože dostudovala vysokou školu pedagogickou, stala se z ní květinářka. Později zjistila, že ji samotné květiny neuživí, a tak začala prodávat i ovoce a zeleninu. Zákazníci se jen hrnuli, nejraději si kupovali její jablka, která Anička dovážela až ze Slovenska od své babičky. Protože se Anička stále usmívala, měli ji všichni rádi. Brzy si našla muže a měla s ním chlapečka Ondru, který jako dítě rád pobíhal v dešti a skákal do kaluží a když byl větší, rád opravoval všechny věci, které mu přišly pod ruku. Nejraději žárovky. Jeho tatínek, Aničky manžel, mu vždy pomáhal. Ondřej byl v základní škole výborný v matematice, a tak pokračoval na gymnáziu. Vysokou školu matematickou absolvoval s červeným diplomem. Našel si ženu a mrzelo ho, že nemůže mít děti. Byla nemocná a brzy umřela. Po pár letech si našel jinou ženu, se kterou měl dceru Kateřinu a syna Honzu. Káťa byla starší o dva roky. Honzík jí záviděl, že už může jít do školy. Tak byla z Aničky babička. Starala se o vnoučata a měla je moc ráda. Kateřina se stala lékařkou a ráda se o babičku starala, když byla nemocná. Honzík se stal elektrikářem a tak, stejně jako jeho otec kdysi, v rodině spravoval rozbité věci. Mezi Katkou a Honzou byl krásný sourozenecký vztah. Babičce Aničce bylo 85 let, když zemřela. V tu poslední chvíli u ní seděla celá rodina a všichni ji drželi za ruku.
A takhle jde život… utíká, nevnímáte ho…. Ale takhle to doopravdy je.


Barbora Nová 3.místo
Já, služebná
Ahoj, já jsem Vendy a pracuji na zámku. Královna se jmenuje Karolína, král Marek, princovo jméno je Narcis a malá princezna je Jiřinka. Král a královna mají rádi květiny, ale to už jste mohli poznat ze jmen královských dětí. No, ale teď už k mému deníku. Dneska ráno malá Jiřinka měla noční můru, takže celý zámek byl vzhůru od 3 od rána. Strašně brečela. Viděla jsem, jak ji chůva vzala za ručičku a utěšovala ji. Potom to bylo jako vždycky. Přinesla jsem královně a královi snídani. Královna měla jablečný džus, míchaná vajíčka a salát. Král měl džus pomerančový, vajíčka naměkko a chleba se sýrem. Pak jsem šla nakoupit do vesnice. Měli tam i noviny. A hádejte co tam bylo na titulní straně…. Zázrak!! Nějaký Edison vynalezl takové cosi, co svítilo. Říká tomu žárovka. To musím oznámit králi, tomu se to bude líbit. Nakoupila jsem ještě spoustu dalších věcí. Například Jiřince novou panenku. Dala jsem ji do prosklené skříňky. Už jich tam má asi 8. Chůvě jsem přinesla mrkvovou kašičku, aby nakrmila Jiřinku. Potom jsem šla místo chůvy s Jiřinkou a Narcisem na procházku. Bylo to moc prima, děti jsou prostě roztomilá věc. Když jsme byly asi 100 metrů od zámku, začalo pršet, tak jsme šli všichni maličko svižněji a za chvíli už jsme byli u zámku. Prostě dneska byl opravdu pěkný den.

Daniel Mylian zvláštní ocenění za vtipné zpracování
Kostkovaný příběh
Včera jsem šel z dramaťáku domů a byl jsem smutný, protože jsem musel dělat kostkovaný příběh. Prostě, 6 kostek, na nich obrázky a prej – napiš příběh…
Šel jsem pomalu, pršelo, loudal jsem se Známkovnou, a přestože lampy svítily, žárovka v mojí hlavě se nerozsvítila. Po příchodu domů jsem si lehl do postele, protože jsem byl unavený a smutný, že mě nic nenapadá. Po chvilce za mnou přišla moje maminka a řekla, abych šel k večeři… řekl jsem, že nemám hlad, a tak odešla…. Za chvíli se vrátila a řekla, abych alespoň snědl to jablko, které mi donesla. Pohladila mě po vlasech, dala mi pusu a děkovala mi za kytku, kterou jsem jí přinesl ze školy, protože dnes měla narozeniny.
Objal jsem jí a byl jsem moc rád.. a rozsvítilo se mi….. napíšu příběh o tom, že nevím, co mám napsat… 


3. kategorie

Martina Martínková 1.místo
Slzavé údolí

Jedna smutná bytost
umlčena lítostí,
kráčí si pro svatost,
zahlcena bolestí.

Přes údolí slzavé,
kde běhají sedmikrásky,
v očích vzpomínky mlhavé,
a slzy kropí jemné vlásky.

S rukou danou vzhůru,
trhá sladké ovoce,
v měsíčním třpytu spatří můru,
a tehdy zmizí všechny emoce.

V temném tichu,záblesk padne,
vidí stíny,
tělo chladne,
a všechno se promění,
s láskou protkané smíření.


Kateřina Papáčková 2.místo
Právě je 16:27. Nebo to aspoň hlásí moje mikrovlnka. Jediná věc, která vyžaduje mou pozornost. Dnes je středa nebo pátek? Jsem úplně mimo asi ten Robinzonův systém nebyl tak nanic jak sem si ve školní lavici říkala. Robinzon měl aspoň Pátka, ale já mám koho? No vlastně mojí nejlepší kamarádku Agorafobii (jak ironické). A tak tu jen sedím a čekám, Bůh ví na co. Už dobrý týden nebo dva. Jen pohled na dveře mě ubíjí. Mám chuť zalézt do svého pokoje, ale copak je to řešení? Musím s tím bojovat a musím vyhrát. Tak zkusím pustit aspoň tu televizi. Blonďatá moderátorka s velice vážnou tváří oznamuje blížící se déšť. Mně to může být jedno, stejně neodejdu z pokoje natož z mého domu. Pohled z okna mě naplňoval nejistotou, a jakýmsi pocitem viny asi za to mohl květinový záhon mé matky, který zůstal netknut od její tragické smrti. Ano tím to bude. A proč se vlastně dívám z toho hloupého okna. A je to tady. Opět se mi do očí derou neodbytné slzy. Já nechci brečet. Nechci být otrokem svých citů. Ale hlavně nechci ani pomyslet na to až jednou budu muset překročit práh tohoto domu, až budu muset vyjít ven a přetrpět soucitné pohledy a hloupé otázky typu jak se cítím a jak to zvládám. Pravdou je, že nezvládám vůbec nic. Život se mi rozpadl jako domeček z karet a já s tím nemohla udělat nic. Nebo mohla? Jaké by to bylo, kdybych matce dávala falešné naděje jako ostatní? Já jsem sakra realistka! Nebo tedy spíše byla jsem realistka. Teď už nevím, čemu mám věřit. Můj otec mi nepomůže. Je to naivní hlupák. Copak si myslí, že to hloupý telefon značky Apple spraví? Před jeho zrakem jsem mrskla telefonem o zem. A od té doby mě tu nechal. Vykašlal se na mě!
Tak právě jsem asi prodělala infarkt. Jdu si to vygooglit. To všechno kvůli té hloupé žárovce! Kdo může vyrábět žárovky, které praskají?! Kdo mi ji jako vymění? Asi se zblázním. Až teď si přiznávám, jak moc mi máma chybí. Jak moc mi chybí to, jak mě hladila po vlasech. Vzchop se, sakra, vzchop se!!!
Právě těmito slovy končí každé ráno můj zmatený sen. Nechápu jak to má souviset se mnou. Já jsem nejoptimističtější člověk pod tímto sluncem. Nechápu. Takže pokud máte také podivné sny, jako já určitě mi to napište dolů do komentářů. To je pro dnešní zápis do blogu vše. Musím totiž dolů, mamka mi chce něco říct......


Jana Nuhlíčková 2.místo
První rande
Jejda! A je to tady! První rande. Ne teda jako, že bych šel na rande, ale nadešel ten den, kdy mám pozvat jednu holku na schůzku. Nikdy jsem, ale žádnou holku nikam nezval, tak ani nevím, jak to mám udělat. A to nejhorší… je že ani nevím, jestli se na tom prvním rande něco dává. Možná bych jí měl dát kytku nebo nějaký šperk… Co já vím, no tak nic. Jo! Už to mám. Půjdeme do jablečné restaurace… mají tam třeba jablka plněná jinou odrůdou jablek, jablko v čokoládě, jablečné koláče… To je super nápad! Myslím, že je to dobrá volba!... Taky mě napadlo, že můžeme jít do kina na nějaký dobrý film... A při tom jíst popcorn z jedné misky. A potom můžeme zamířit do počítačového světa a pařit hry. To se jí určitě bude líbit. Ale víc mně toho nenapadá. Možná že něco napadne i Adélku. Jenže Áďa je holka a co vím tak holky mají vždycky strašné nápady.
SAKRA! U toho přemýšlení jsem ztratil pojem o čase. Klasika… Košile, boty, taška a rychle na autobus. Ve škole jsem byl strašně nervózní a o velkou přestávku jsem vyrazil… Áďa byla mezi partou pěti holek. Šel jsem za ní a oslovil jsem jí. Zeptal jsem se jí, jestli by se mnou někam nešla. Ostatní holky se na mně chvíli dívaly pohledem – co si to dovoluju. A pak se začaly smát.. jak pět opic. Tak jsem ,,svěsil uši,, a odcházel.
Když mi je smutno, chodívám do parku za školou. A tam jsem zamířil i dnes po škole. Ale koho jsem zahlédl? Ano mojí opici Adélu… Šel jsem dál a dělal, že ji nevidím.
,,Honzí?“ zeptala se potichu. Ona přišla blíž. ,,Já bych šla.“ ozvala se. ,,Jo? Myslíš to vážně? Nemáš tady ty svoje opice?“ - ,,HaHa, ne nemám, a ano myslím to vážně.“ dělala na oko uraženou, ale v duchu se smála. ,, Tak super! Zítra ve dvě?“ - ,,Fajn, ale teď už musím.“ Řekla, zamávala mi a odcházela. Byl jsem veselý, i když začalo pršet.
Druhý den jsem šel pro Adélku k jejímu domu. Vyšla ven a byla pěkně oblečená. Šli jsme do restaurace a v tu chvíli se ukázalo, že nemá ráda jablka. Tak jsme rychle odcházeli a já jsem si řekl, že si dám alespoň popcorn… no jo, ale Áďa vetřelce moc nemusí. No… a tak jsme za pár minut odcházeli. No… a počítačový svět byl větší horor než to kino. No.. a tak naše rande trvalo asi deset minut. Na závěr mi dala facku a uraženě odešla domů. A to bylo pro zatím moje první a poslední rande.
Z toho plyne poučení : Kluci, rande mají vybírat holky!


Kamila Slámová 3.místo
Mám depku.
Brzy si vykopu kobku,
vyfotím poslední fotku,
lano si obtočím
a bezhlavě skočím.
Proč?

Mám depku.
Venku hustě sněží,
ač to dělám stěží,
napíšu rozlučný dopis
a v něm stručný popis.
Jaký?

Mám depku.
Vezmu otrávené jablko,
aby všechno zamlklo
a pak už žádné trápení.
Vždyť tu nic krásného není.
Co?

Mám depku.
Sáhnu si na život
a už mám i důvod,
dám si pár tabletek
jak mi pán dealer řek´.
Na co to myslím?

Mám depku.
Pětku jsem dostala
a mamku objala.
Ona nechápe proč to tak řeším,
proč kvůli pětce tu zrovna brečím.
Jsem hloupá, latinské názvy květin neumím,
při testu na prázdný bílý papír blbě čumím.

Kašlu na to.
Smrt se nekoná,
to jen já jsem holka pitomá.
A známku vylepším,
Neboj, mami, já se polepším!

 

Martin Mrnka 3.místo

Mák

Na prázdné louce kvetl pouze mák a stál vítězný prapor.
Na šedém nebi žádný pták nezpěv písně, hromy bily do hor.
Má ztracená duše, srdce buše, přestože se topím v krvi své v linii mrtvé.
Za návratu slávy a česti naši vlasti, za ty padlé předešlé budem snít, jak to bylo dříve, jak krutou válku zakončíme, své nepřátele na kolenou hanbou srazíme. Kvůli tomu jsem já přišel a odcházím, za to jsem byl zastřelen, svou ruku v podsvětí teď nabízím.
V tom jsem cítil dotek chladný, já jest potem zatopený, do roka a do dne,
smrt si přišla pro mne a jez tu ležím, smutně hledím, jako satan z nebe sletím,
za své hříchy svými zítřky zaplatím.
Nelitujte mně druzí, smrt mi hrozí od té doby,
kdy jsem konal dobroty jen pro lepší konce.
Slunce se schovalo za mraky, ztratil bych se taky do té doby,
kdy nám hroby kopat budou.
Ochutnal jsem zakázané ovoce, pouze kvůli své touze příteli můj.
Spolu jsme bděli, snili v lepší dny, kdy budem moci v noci býti hříšníky.
Za to se nestyď, vždyť na jméno mé a tvé nevzpomene žádný pán, žádný král. Náš plamen přátelství však plane dál a dlouze a doufám, že skončíš v zemi bohů,
s této olympiády sebevrahů, chtějíc býti hrdiny zas, hodiny odbily jim čas.
Oslepené mé oči vid dočista nádherný nebeský svit, svatou zář,
kdybych řekl: ,,Přišlas pro mne !,, byl bych sobě lhář.
Jaký rozdíl kéž byl, jestli bych já se opil v zákopě, přiložil si zbraň hlavě a střelil?
Byl bych zrádce krátce litován.
Deště kapky, andělské plaky míchali se s krví naší a další slza na mé tělo,
,na mé čelo, popadla mne za mou hlavu.
Nebrečte pro nás dítka svatá a vaše křídla polámaná vás neudrží v nebi, zableskané hvězdy snami.
Má tváře bez kůže, mé nitro bez duše přebleskl mi před mím zrakem,
chlapec s prakem držíc tiskem, zhroucen posledním spisem svého otce,
jež si svůj život vzal.
Kluk si svůj dopis taktéž napsal, však svému smutku nevzdal,
přesto že ho vzdědil a svou minulost by rád změnil.
Na prázdné louce kvetl pouze mák a stál vítězný prapor.

Marek Vyskočil 3.místo
Jednoho květnového dne jsme se vydali s kamarády Patrem a Danem do parku.
Přišli jsme do stromového ráje, kde právě kvetly květiny, a všechno vonělo. Napadlo nás, že bychom mohli hrát Na babu. Tak jsme začali. Nejprve jsem ji měl já, pak Dan a nakonec Petr. Když ji dostal Dan od Petra, tak se rozeběhl na mě, ale něco zašlápl do země. Hned zpomalil, otočil se a tu věc vzal do ruky. Zavolal na nás: „Hej, kluci, pojďte ke mně! Něco jsem našel!“
Šli jsme ke stromu, kde stál kamarád, a ptali se, co to má v ruce. Dan pravil: „Když jsem se rozebíhal, tak jsem zašlápl tento prsten.“ Petr říkal, že je to jen nějaký obyčejný prsten a že ho má nechat tam, kde byl. Prsten byl celý od hlíny. Očistil jsem ho. Vypadal zvláštně. Měl rudou barvu a bylo na něm vyryté slovo MALUM.
Za chvíli začalo pršet, tak jsme se vypravili k nám domů. Udělali jsme si horký čaj a nakrájeli jablko. Celou dobu nám vrtalo v hlavě, co by to slovo mohlo znamenat. Vzali jsme si slovník a různé knihy a začali nabírat informace.
Slovo MALUM znamená latinsky ZLO.
V knihách jsme našli to, že když se do prstenu dlouze zadíváš, můžeš přijít o zrak. Hned jsme si mysleli, že to tedy nebude jen tak obyčejná věcička… Petr ho chtěl vidět pořádně proti světlu, tak otevřel okno na ulici a zadíval se do něj. V tu ránu vypadl prsten na ulici. Jen jsme se na sebe koukli, otevřeli dveře na chodbu a schody brali možná i po pěti. Venku jsme viděli, jak prsten zvedá jeden pán. Volali jsme na něj, ať ho pustí, že je nebezpečný, ale on přes houkající auta a davy hovořících lidí, neslyšel. Nezbývalo nám, než běžet za ním. Za chvilku jsme ho, naštěstí, doběhli a hned jsme mu o prstenu řekli vše, co víme. Ale on řekl, že jsme si to mohli vymyslet a šel dál. Nenechali jsme se odbýt a nabídli jsme mu, že může jít s námi k nám domů, že mu ukážeme všechny důkazy. Když jsme mu řekli, co to slovo znamená a co může prsten dokázat, milerád nám jej vrátil. A pak dodal: „a co s ním budete dělat vy? Kam ho dáte?“ My jsme nevěděli, tak jsme se ho zeptali: „Kam byste ho dal vy?“ A ten muž odpověděl, že by jej dal do muzea, že by to mohl být zajímavý exponát. Souhlasili jsme. Dali jsme jej do muzea a byl klid. V muzeu bylo tolik návštěvníků, že byste je nespočítali. A vy se ptáte kvůli čemu? No přece kvůli tomu prstenu! Všichni jsem doma i ve škole vyprávěli, co se nám přihodilo a teď doufáme, že na to budeme do smrti vzpomínat jen v dobrém.


4. kategorie

Cena nebyla udělena

 

5. kategorie – dospělí

Marta Mrnková 1.místo
Ženu (Evu) ani květinou...?!
A co třeba dlaní?

Plod ze stromu poznání
prý zamrkal na ní.

Co si takhle posvítit
na tu lživou báji,
jak jen Eva může za to,
že nežijem v Ráji.

Ona sice utrhla,
ale Adam sněd.
K čemu byli stvořeni,
na to přišel hned.

Tak teď všichni trpíme
v tý mizerný slotě.
Pánbůh v Ráji smutní sám
jako ten kůl v plotě.

 

Petr Antoni 2.místo
Tenkrát za deště
Adam zaclonil rukou světlo žárovky. Černá plocha hřbetu se svraštělou vyschlou kůží byla orámovaná růžovými prosvětlenými okraji. Smutně ten výjev pozoroval, a snažil se něco si vybavit, uvědomit. Něco, cokoli, cokoli jiného než ten výjev s ní. Podávala mu jablko. Pak odešla. Nemohl se toho obrazu zbavit. Zahlédl ho snad i v odpadkovém koši, jako v nějakém skrytém podzemním kině, když tam vyhazoval uschlou květinu z vázy. Na suchou květinu si troufl. Jablko vyhodit nedokázal. Leželo na stole. Obcházel ho s respektujícím odstupem a přitom současně pokradmu pozoroval. Snad se ho i bál. Nechápal to. Jako vlastně nic z toho co se dělo několik posledních dnů. Nakousnu ho a něco se změní, říkal si už vícekrát. Nevesele se pousmál. Podíval se ven do krajiny skrz okna bytu, z armády temných mraků lilo. A pak ho to napadlo, direktem divoké myšlenky zahnal pochybnost a sebeposměch, který se okamžitě odněkud ozval v jeho mysli. Udělal to. Rozrazil okenice a zařval do deště, nahlas, rozervaně, ale rozhodně: Proč jsi utekla, proč! S tím, s tím hadem! Evo vraaať see!

 

Vítězné práce soutěže "text na kostky"

Předmět vyučuje