II. Kategorie 9 – 11 let

Nikol Kučerová

Přesně týden před Vánoci jsem šla ven a sněžilo. Přišla ke mně na návštěvu kamarádka, stavěly jsme spolu sněhuláky, koulovaly se, sáňkovaly… Když jsme se vrátily domů, tak jsem zjistila, že na bundě mi zůstala ležet jedna velká vločka. Pojmenovala jsem ji Zůstalka. Ptáte se proč vločka Zůstalka? No, protože zůstala sama, pak jsem ji ukázala rodičům a ti mi pověděli, že by mohla být kouzelná. „Jak kouzelná?“ ptala jsem se. Maminka řekla, že by třeba mohla mluvit nebo tak něco. „Ahá, už to chápu.“ odpověděla jsem a běžela to zjistit. „Ahoj Zůstalko…nic mi nepovíš?“ „Ne.“ zněla odpověď. „Ale vždyť jsi právě promluvila.“ já na to. „Já vím, ale víc ti vážně nepovím.“ řekla Zůstalka. „Moc, moc prosím.“ Škemrala jsem. „Tak dobře, když si to tak přeješ a tak hezky prosíš. Co chceš vědět?“ „Kde jsi tu vlastně objevila.“ Zůstalka začala vyprávět: „Jednoho krásného dne hustě sněžilo, to znamená, že já a ostatní vločky padaly z nebe..“ „Jé, promiň, že ti skáču do vyprávění, ale jaké to je, když padáš z nebe?“ dychtivě jsem přerušila řeč Zůstalce. „Hm, jaké to je se ptáš? Asi jako bys letěla letadlem a okolo sebe nic nemáš a teď ti to už dopovím.“ Dobrá.“ řekla jsem a opravdu poslouchala. „Doletěla jsem až k vám do města a potom jsi mě našla ty.“ pokračovala Zůstalka. „Budu ti teď každý večer před spaním vyprávět jeden příběh.“ „Tak to ti mockrát děkuji Zůstalko, já mám moc ráda příběhy.“ A vločka Zůstalka se u nás zabydlela a vypráví mi pohádky a příběhy dodnes. Tak to bylo zatím vše, co mi povídala vločka.

 

Oldřich Pokorný

Jednoho dne hustě sněžilo… I stalo se, že jedna vločka nebyla s ostatními, protože se zatoulala! Hrála si s větrem na honěnou, točila se dokolečka, padala dolů a stoupala vzhůru, tančila na hraně velkého mraku, ze kterého se už sypal sníh. Vločka se tak roztočila, že přepadla a letěla dolů, až nakonec spadla do města Žatce. Přistála přímo na parapetu jednoho vysokého domu, uhodila se a nic si nepamatovala. Když se trochu zmátořila, rozhlížela se kolem sebe a povídá si: „Kde to jsem? Tady přece nemám být!“ A najednou na ni z okna vykoukne nějaký pes a celý zježený výhružně zaštěká: „Dej mi piškot, nebóó tě rafnu!“ Vločka se zeptala: “Nevíš, kdo jsem? A kde to jsem? Kdo jsi ty?“ „Já jsem čivava a jmenuji se Chuňďa a koukej mi dát piškot, však jsi kouzelná!“ „Já a kouzelná? Jak jsi na to prosím tě přišel.“ diví se vločka. Chtěla se ještě na něco zeptat, a co se nestalo - pes ji spolkl. Vločka se Chuňďovi rozpustila v tlamě a nosem mu vylezla ven a jako pára pak stoupala vzhůru do oblak. Nahoře se z ní stala opět vločka a mohla zase být s kamarádkami. Tak to mi o sobě povídala jedna vločka, co mi dnešního mrazivého dne přistála na dlani.

 

III. Kategorie 12 – 15 let

 

Jakub Mikula

Jak si to mám jenom představit,

jen tak tam stát a smát se,

to se radši rychle udávit,

trpět a bít se, s osudem.

 

V tu ránu zastavil se svět,

když nebem padal ten skvost,

chtěl bych i dále ódy pět,

ovšem mysl řekla: "Dost."

 

Ten skvost padal stále níže,

jako on padati jsem chtěl,

strašně těžko se mi dýše,

a že jsem skoro bděl,

v temnotě.

 

Náhle mi to cvaklo,

konce to mít nemusí,

v tomhle světě není jen zlo,

a mé já se nedusí.

 

Takže, co mi vyprávěla vločka?

Vyprávěla o temnotě, o osudě,

o konci, se kterým smířit nešlo se,

o pádě, bdě a chtě nechtě,

o všech vločkách, co kdy byly na téhle planetě

 

Kdybych nebyl připravený v ten moment zemřít, nevšiml bych si jí. Ale ona moc dobře věděla, kdy má spadnout. Už jsem se málem octl v pekle při slovech: "Jsem špatný člověk.", ale má špatná vlastnost č. 1, srabství, zapříčinila, že jsem se před pádem z mostu ještě jednou, naposledy, rozhlédl. V tu ránu jsem to uviděl. Tu krásu, tu bílou krásu, která rozzářila zasmušelé šedé město. První letošní sněhová vločka. S nezměrným úžasem jsem na ní zíral, jakoby to byl sám Bůh. Byla tak překrásná, tak nepředstavitelně naplňující, že jsem v tu chvíli ani nechtěl skočit. Pak to ovšem přišlo.

"Už jsi něco začal, tak to sakra dokonči." řekl jsem si, i když jsem v hloubi duše věděl, že to vlastně ani dokončit nechci a že si vlastně lžu. Což je moje druhá špatná vlastnost, faleš. Faleš sám k sobě. Jakmile jsem si na ni znovu vzpomněl, spadl jsem do kolovrátku litování, proklínání se a znovu odhodlávání umřít a prostě jenom skočit. Na to úžasné zjevení samotného Boha, kterému nezasvěcení říkají sněhová vločka, jsem na moment zanevřel. Mojí poslední špatnou vlastnost, agresi, jsem si dlouhé roky ani neuvědomoval. I přesto, hrála v této chvíli prim. Začal jsem na sebe samého chytat strašné nervy, neměl jsem se rád, neměl jsem rád svět, lidi a dost možná ani smrt. Pořád mi, ale připadala jako ta nejsnesitelnější možnost. Už jsem měl téměř obě nohy přes okraj zábradlí, když jsem zahlédl vločku, jak padá rychle k zemi a rozplývá se v ní. Moje životní funkce se na mžik oka zastavily a já si musel říct: "Takhle přece skončit nemůžu, jen tak se rozplynout v šeru." Sestoupil jsem ze zábradlí a šel v klidu domů. A teď sedím tady, tohle všechno Vám vyprávím a už nemám sebemenší tušení, na co jste se mě ptali...

Á, už vím, Co mi vyprávěla vločka? Takže, abych byl úplný, musím citovat pana Nohavicu: Vyprávěla mi o vodě, o trávě, o lese, o smrti, se kterou smířit nejde se, o lásce, o zradě a o všech lidech, co kdy žili na téhle planetě.

Vítězné práce soutěže "Co mi vyprávěla vločka"

Předmět vyučuje