Výsledková listina soutěže literárně dramatického oboru DOBRÝ SKUTEK
Výsledky soutěže LDO na téma „dobrý skutek“
2. Kategorie
1. místo Olda Pokorný
2. místo Valery Braunová,
Nikola Kučerová
3. místo Veronika Hurtová
Ondřej Šimandl
3. Kategorie
1. místo Aneta Menclová
Barbora Duchoňová
Petra Hnidzíková
2. místo Štěpán Kovář,
Vanda Schovancová
3. místo Jana Šmeráková
Jakub Mikula
4. Kategorie
1. místo Tomáš Hégr
Texty :
Oldřich Pokorný
Kdysi žil jeden tajný agent. Něco jako 007 James Bond, ale lepší. Vždy dělal dobré skutky. Třeba pomohl Willovi Smithovi zalepit kýbl plný vody, a nebo pomáhal policii dopadnout vraha jménem Šnek. Nebo Sherka a oslíka za pašování drog. Zastavil teroristy Jeníčka a Mařenku. Nebo také zachránil svět, ále to je jen maličkost, proto vám to řeknu: Začalo to jednoho krásného dne v agentově velice špinavém pokoji, ve kterém snad začínaly už růst i stromy. Agentovi zavolal zlý doktor Bob (ta ta tám dramatická hudba), který řekl, že vyrobil černou díru! Agent už celý znuděný nasedl do auta a jel, ale došel benzín! Jel tedy na benzinku, ale ta měla zavříno, a tak si nasadil svůj raketový batoh a letěl k díře. Popadl doktora, hodil ho tam, zalepil díru lepící páskou a ta zmizela.
Konec to je vše milé i nemilé děti, dobrou noc!
Váš Olda.
Valery Braunová
Byla jednou jedna holčička jménem Adélka. Adélka šla do školy, jako
každý druhý den. Když přišla do školy, přivítala své kamarádky a šla si
připravit na hodinu matematiky. Paní učitelka přišla do třídy a oznámila
dětem, že budou psát test. Adélka úspěšně napsala test a mohla jít
domů. Šla městem dlouhou cestou, a jak šla, tak uviděla samotného
pejska… vypadal ztracený, ležel na zemi a smutně koukal. Napadlo ji, že
půjde vedle do večerky a koupí mu něco k jídlu. Procházela se ve
večerce a našla psí sušenky. Rozhodla se, že mu je koupí. Pejsek byl
moc šťastný, vrtěl ocáskem a spokojeně si snědl sušenky. Když je
dojedl, přitulil se k Adélce a Adélka ho hladila. Seděla s ním na zemi u
večerky a mezi tím přemýšlela, jak má pejska zachránit. Napadlo ji, že
by mohla dát na facebook, jestli někdo nehledá malého zlatého retrívra.
Vzala pejska do náruče a šla konečně domů. Doma už ji přivítala
maminka a ptala se jí, kde byla tak dlouho. Adélka mamince všechno
vysvětlila a řekla jí i svůj suprovej nápad. Maminka teda s nápadem
souhlasila a zveřejnili příspěvek na facebook. Druhý den ráno zazvonil
telefon, volala vystrašená babička, že pejska hledá už dva dny. Adélka jí
odpověděla, že mají pejska zatím doma a že si ho může kdykoliv
vyzvednout. Za hodinu už klepala na dveře babička, že si jde vyzvednout
ztraceného pejska. Adélka se dozvěděla, že se pejsek jmenuje Jessinka.
Strávili spolu celé dopoledne a domluvili se s babičkou, že bude pejska
navštěvovat cestou ze školy, protože babička bydlí nedaleko. Adélka se
nabídla, že bude s pejskem chodit na procházky, aby se nenudil a nechtěl
utíkat…..a takhle začal příběh jednoho velkého psího přátelství…….
Nikola Kučerová
V jednom malém domku kousek od lesa žila jedna dívka jménem Elen.
V pátek měla mít narozeniny, což bylo další den. Elen se moc těšila, a proto rychle ulehla do postele, ale budila se každou chvíli, protože se jí zdál zvláštní sen. Najednou se začala propadat do hlubokého spánku. V ten okamžik vůbec nevěděla co se děje a jestli se jí zdá sen nebo je to skutečnost. V tom snu nebo co to vlastně bylo, vešla do zajímavých dveří ve kterých se objevila její kočka Minnie a promluvila na ní: „ Áááá, zvláštní sen co?“. Elen se zamyslela a povídá: „Ty mluvíš? A co děláš v mém snu?“ „Já jsem tě varovala, mňoukala na tebe a šeptala, že se ti bude zdát zvláštní sen, ze kterého už nebude cesty zpět!“ Elen se strachovala, že už se nevrátí domů. Minnie ji poradila, že jediná možnost, jak se vzbudit a tím se dostat zpět domů, je udělat dobrý skutek…
Musíš jít do města, ve kterém skoro nikdo nežije, je tam jen prach, špína a myši. Člověka tam najdeš těžce, budeš muset velmi pečlivě hledat. Elen si vzala batoh a zabalila si jídlo, pití a baterku. Hned se vydala na cestu. Po městě bylo rozházeno dost krabic, Elen se zamyslela nad tím, jak to, že je tam takový nepořádek, přesto, že tam nikdo není. Začalo se stmívat, ale to ji nezastavilo. Po dlouhé cestě našla jednu malou holčičku, která mrzla vedle popelnice a u sebe měla i malé štěňátko. Holčičku i pejska Elen samozřejmě vzala domů. Její kočka Minnie jí pochválila a pustila jí domů.
V tu chvíli se Elen vzbudila a zjistila, že je ráno. Oblékla se a vydala se na ranní procházku. Před domem potkala malou holčičku s pejskem, „Ahoj, jak se jmenuješ, já jsem Emily, tvá nová sousedka.“
„Ahoj, já jsem Elen, máš krásné štěňátko. Je možné, že už jsme se někdy viděly?“
Veronika Hurtová
Když jsem se jednoho dne probudila,tak bylo všechno divné.Táta mě šel vzbudit a řekl:"Verunko Verunko vstávej".Bylo to hodně hodně divné,táta mě totiž nikdy nebudil.Mamka byla taky hodně divná. Udělala mi k snídani palačinky,což bylo taky divné.Mamka vždy řekne,ať jsi dám třeba bábovku,nebo rohlík s máslem a šunkou...Tak jsem si řekla, že mají asi jenom dobrý den. Po snídani mi mamka a taťka řekli:"Verunko, dnes bychom mohli jet někam na výlet!" Já navrhla,že můžeme jet do nějakého obchodu s oblečením.Hned po snídani jsme jeli do Prahy.Když jsme tam už konečně přijeli, tak jsme vyrazili do obchodu.Nějakou dobu jsme chodili po obchodech až jsem za jednou výlohou viděla moc pěknou bundu. Šli jsme tedy dovnitř a šla jsem si tu krásnou bundu zkusit do kabinky. Při zkoušení jsem zahlédla na zemi jednu zlatou náušnici s velkým modrým kamínkem. Tak jsem vyšla z kabinky a šla to říct rodičům. Ty mi poradili, abych jsem se porozhlédla po ostatních nakupujících, jestli někdo ji nehledá. Všimla jsem si paní, která hledala něco na zemi. Přišla jsem k ní a zeptala se,jestli něco neztratila. Ukázala na ucho a řekla:" ztratila jsem náušnici."Ukazala jsem jí svůj nález a paní byla moc štasná, že jsem ji našla. Potom vytáhla z kabelky bombony a dala mi je. Poděkovala jsem jí a šla jsem k rodičum.Když už jsme jeli domu, měla jsem hodne dobrý pocit a nikdy na to nezapomenu.
Ondřej Šimandl
Byl jednou jeden kůň. Ale ten kůň nebyl jen tak ledajaký kůň. Byl to kůň smíšený s oslem a jmenoval se Karel. Bohužel ho nikdo neměl rád, protože koně nejsou s osly úplně kamarádi. Takže Kája zůstal úplně sám.
Jednoho dne šel Kája po louce a viděl tam hříbátko, které asi zakoplo. Kája na nic nečekal a běžel za hříbátkem. Po chvilce mu řeklo, že má asi zlomenou nohu. Kája mu pomohl vstát a donesl ho na koňskou ošetřovnu, kde ho vyšetřili.
Druhý den letěl Kája letadlem do Tokia, aby si odpočinul od koní, kteří si na něj pořád dovolovali. Když přijel, nestačil věřit svým očím – viděl před sebou plakát, kde bylo psáno velkým tučným písmem: „oslokůň Karel zachránil hříbě. Je to náš hrdina!.“ Kája se strašně divil, což dává smysl. Najednou se kolem něj shromáždilo několik koní, kteří chtěli autogram, a Kája se jim nadšeně podepisoval.
A od té doby měli všichni Káju rádi a byl to ten nejlepší oslokůň na světě!
Aneta Menclová
Na nebi se blýskalo. Přes mračna nebyla vidět obloha. Náhle se ozval hrom, jakoby se země otřásala. Kluk s blond vlasy neměl rád bouřku. Neměl na ni dobré vzpomínky. Nebo spíš nerad vzpomínal na to, co se dělo o bouřkových nocích v jejich bytě. Tedy, v jeho. Žil tu sám, ale ještě před pár týdny se ráno probouzel se snídaní na stole, vždy bylo uklizeno, a když se vrátil z práce, čekala na něj osoba se zářivým úsměvem. Jenže už tomu tak není. Nechtěl si připustit, že byl sám. Nikdy neměl rád samotu a doma se cítil opuštěně. Ani nevěděl, jestli tenhle byt chce nazývat svým domovem. Tolik krásných vzpomínek kvůli kterým mu je do pláče. Do smutného a lítostivého pláče. Nevěděl, co tenkrát udělal špatně, nic mu nikdo neřekl ani nenaznačil. Stále přemýšlel nad minulostí. Seděl na okenním parapetu ve 14. patře, obalený dekou a s tváří opřenou o sklo. Po líčku se mu kutálely slzy. Už nechtěl brečet, ale nemohl to zastavit. Oblohou se prohnal blesk a chlapec křečovitě zavřel oči, rukama si přikryl uši očekávajíc hrom. Po chvíli smutně vydechl a otřel si uslzené tváře. Odlepil se od okna a vydal se do kuchyně. Byl pohublé postavy. Neměl chuť k jídlu. Už ani neměl chuť k životu, ale nebyl tak odvážný, aby s tím něco dělal. Otevřel lednici, ale k jeho smůle byla prázdná. Povzdychl si. Nechtěl jít ven, ale už vážně potřeboval něco sníst. Oblékl si černou mikinu a přes hlavu si přehodil kapuci. Bude mu zima, ale v tu chvíli to nebyla jeho starost. Bouřka na chvíli ustala, jakoby chlapci přála, aby si šel v klidu nakoupit. Na ulici bylo prázdno. Blond vlasy mu padaly do obličeje. Už dlouho nebyl u kadeřníka. Došel k obchodu s potravinami, který zel prázdnotou. Chlapec procházel vždy stejnou cestou a do košíku házel ty stejné věci. Jako obvykle se zastavil u regálu s vínem. Měl rád víno, vždy ho popíjeli spolu. Jenže již neměl s kým debatovat nad smyslem života. S ním se tyto debaty vedly velice snadno. Měli stejný pohled na svět, ale blonďák býval vždy ten optimističtější. Nakonec se otočil a vydal se k pokladně. Ještě není připravený. Vyšel z obchodu ven a svižným krokem mířil opět do svého bytu. Z nebe začaly padat kapky vody, rychleji a rychleji. Chlapec zrychlil svůj krok, skoro až běžel. Jeho kondice již nebyla tak dobrá jako kdysi. Učil děti tancovat v jednom malém tanečním studiu. Ale posledních pár týdnu tuto budovu nenavštívil. Když vběhnul do vchodu svého paneláku, lapal po dechu. Musel se dát dohromady. Tanec byl, nebo spíš býval, jeho vášní. Miloval hudbu, jenže když ji zpětně poslouchá, v očích se mu začnou hromadit slzy. Především když poslouchal písně, které složil pro něj tak důležitý člověk. Z myšlenek ho vyvedl jistý zvuk. Cosi mňouklo. Rozhlédl se kolem sebe a všiml malé krabice. Opatrně do ní koukl a zjistil, že se v ní choulí malé šedé kotě. Dvě velká očka se upřela do těch chlapcových. Nemohl odolat. Vzal krabici, a co nejrychleji se dostal k sobě do bytu. Nezajímalo ho, že kotě někde mohlo mít majitele. I když, kdo by nechával zvířátko takto opuštěně? Chlapec vyndal kotě z krabice a položil si ho na klín. Vůbec se ho nebálo a nechalo se hladit. Schoulilo se do klubíčka a užívalo si jeho doteků. Po dlouhé době se usmál. Tak moc toužil po něčí společnosti, že ani nepřemýšlel nad tím, proč krabici vzal. Plánovali spolu, že si jednu kočku pořídí. Poslední dny jejich soužití o tom básnili skoro každý den. Dokonce nakoupili pár kočičích hraček. Jenže se vše pokazilo a hračky zůstaly ve skříni. Věděl, že to pro něj nebude lehké, ale to malé chlupaté klubíčko už vrátit nechtěl. Líbilo se mu a zároveň mu připomínalo chlapce se stříbrnými vlasy. Cítil se najednou šťastně. Dokonce si zapnul televizi, což už taky dlouhou dobu neudělal. Kotě se k němu ještě víc přitisklo a on ho podrbal na bříšku. Ani si nevšiml, jak se venku blýská a jak hromy narušují klid relativně tichého města. Po pár hodinách, kdy se bouřka uklidnila, někdo zaklepal na dveře. Byl si jistý, že to bude někdo z jeho přátel. Párkrát do týdne na něj přišli zaklepat, ale on jim nikdy neotevřel. Jenže dnes tomu tak nebylo. Kotě sundal ze svého klína a pomalu otevřel dveře svého bytu. Skoro nikdy nezamykal. Jeho přátelé už byli na odchodu, když v tu chvíli se jeden otočil a spařil chlapce s blond vlasy mezi dveřmi. Vyjekl nadšením a chlapce zmáčkl v objetí. Ostatní nemohli věřit svým očím. Pozval je dál. Pověděli mu, jaký o něj měli strach. Omluvil se jim, protože si neuvědomil, kolik starostí jim přidělal. Nezlobili se na něj a byli rádi, že viděli na chlapcově tváři úsměv, když jim představoval svého nového společníka. Strávili společně celé pozdní odpoledne. Nejstarší z nich uvařil z toho mála, které v bytě našel. Náramně se spolu pobavili. Poslouchal své přátele a slíbil jim, že se vrátí do normálního života. Vrátí se do práce, kterou miloval. Začne s nimi navštěvovat stará dobrá místa tak, jako tomu bylo dřív. Když už město pohltila tma, jeho přátelé postupně odcházeli, až s ním zůstal pouze jeden z nich. Blonďák měl na klíně kotě a díval se z okna na měsíc.
„To kotě je krásné,“ řekl mu kamarád, když se již připravoval na odchod.
„Ano, stejně jako on,“ odpověděl mu a lehce se usmál. Stále přechovává city ke svému bývalému, ale už s tím hodlá skoncovat. Chce začít opět žít a vrátit se do normálního života. Jeho kamarád se usmál a s posledním pohledem na spokojeného chlapce s kotětem zabouchl dveře do jeho bytu.
Barbora Duchoňová
Bylo, nebylo, kdesi za mnoho horami se nacházelo království. Král nedávno zemřel, a tak měl na trůn nastoupit jeho syn, princ Jan. Jan nebyl dobrým člověkem. Byl velmi sebestředný a za celý jeho život nevykonal žádný dobrý skutek. A tak není divu, že ho lidé za krále nechtěli. Jan se obhajoval, že má na trůn právo, a dokonce se pokusil i vládnout, ale nikdo z království ho neposlouchal. Jednoho dne princ předstoupil před lid a zeptal se: „Co mám udělat pro to, abyste mě uznali za právoplatného krále?“ na pár vteřin zavládlo hrobové ticho, ale pak se z davu ozvala velice zajímavá věc: „Učiňte alespoň jeden dobrý skutek!“ toto prohlášení způsobilo, že snad všichni občané začali přikyvovat a volat „Ano!“ Když se lidé trochu uklidnili, tak se princ opatrně zeptal: „A jaký dobrý skutek mám přesně vykonat?“ „Pomoci někomu z nás!“ „Ano! Postavit místní školu, ať se děti nemusí učit venku!“ ozývalo se z davu „Lidé, a co to více probrat? Princi Jane, nebylo by možné toto shromáždění učinit znovu za pár hodin?“ ozval se postarší pán z davu „Nebylo. Buď něco vymyslíte hned teď, nebo na tuto věc nepřistoupím.“ odvětil princ, a tak se lidé mezi sebou začali dohadovat o tom, jaký dobrý skutek by to měl být. Nakonec to prince přestalo bavit, a tak se rozhodl, že si oný dobrý skutek určí sám. Rozhodl, že rozdá chudým lidem po jedné kapce vody. Což se lidem samozřejmě nelíbilo, ale on je neposlouchal. Den na to prince napadla zajímavá úvaha, jak uskutečnit splnění dobrého skutku, který slíbil lidem, bez jeho vlastní námahy? A tak ho napadlo, že kapky vody za něj rozdá sluha a sluha tak i učinil. Poté co se sluha vrátil, tak se princ prohlásil za právoplatného krále a všude po království nechal roznést zprávu, že kdokoliv neuzná jeho vládu, tak bude bezpodmínečně popraven. Zhruba týden na to zatkli starého pána, který na náměstí prohlašoval, že by měl být králem někdo jiný. Onen starý pán nebyl nikdo jiný než moudrý muž, co se tenkrát ozval, jestli by lidé nemohli dostat více času na probrání dobrého skutku pro prince Jana. „Nedělejte to, neskončí to pro vás dobře.“ řekl starý muž těsně před svou popravou, ale Jan ho neposlechl, tudíž byl stařec popraven. Den na to se král Jan při večeři udusil kapkou vody.
Petra Hnidzíková
Nacházím se v městě. Pro tvoji ochranu ti neřeknu, kde leží nebo jak se jmenuje, nechci, abys tam šel. Pokud se tam ale náhodou ocitneš, pro lásku boží zdrhej, jak nejrychleji můžeš. Já v tom městě uvízla a našla jsem velmi znepokojivý deník. Text je napsán roztřeseným písmem, autor měl očividné naspěch. V deníku stojí:
Chci sepsat, co se mi stalo, možná pak se mi uleví. Byl jsem na cestě od příbuzných, cesta byla dlouhá a já jel jen podle mapy. Silnice přede mnou se kroutila jako had a já jsem se pomalu ale jistě ztrácel. Když jsem se vymotal z ostrých zatáček, přišla dlouhá rovina a mě po deseti minutách došel benzín. Nebylo to nic jiného než jen špatná shoda náhod. A tak jsem zoufale vylezl a rozhlédl se kolem, všude jen pole. S nadějí se podívám na svůj telefon, ale je skoro vybitý a bez signálu. Nezbylo mi nic jiného než stopovat. Uvědomoval jsem si jaké je to riziko, ale nic jiného prostě nešlo dělat. U okraje silnice jsem stál bezmála patnáct minut, když vtom přijel poměrné malý černý pickup. Řidič mi naznačil, abych si nasedl a já poslechl. Okamžitě se mi představil, jmenoval se Lukáš a byl skutečně přátelský. Lukáš byl vdovec, jeho syn byl na vojně, přísah že milejšího člověka jsem nikdy nepotkal. Navrhl, že se mnou zajede do nejbližší obce pro palivo do mého auta. Půlhodina uběhla a my se ocitli v neznámém městě, Lukáš se nabídnul, že zaklepe na obyvatele a požádá o kanystr benzínu. Usmál jsem se a popřál mu hodně štěstí. Já jsem se porozhlédnul okolo a spatřil dětskou oslavu. Pomalu jsem přišel blíž, abych se podíval po rodičích dětí: ,,Děti, kde máte rodiče? Chci je požádat o pomoc.“ zeptal jsem se jich. Nic, žádná reakce. Přišel dost blízko na to, abych viděl, že všechny děti mají na sobě psí masky, každá byla jiná, různé výrazy a jiná plemena. Další čeho jsem si všiml bylo, že si děti házely něčím, co vypadalo jako narozeninový dort. ,,Řeknete mi, kde máte rodiče, prosím?“ v mém hlase byla slyšet zoufalost. Bez reakce, pouze jedno z dětí hodilo kus dortu na zem. Ten dort je k jezení, ne k házení“ napomenul jsem je s lehkou přesností v hlase, to očividně připoutalo pozornost dětí a otočily se na mě.,, No tak, kde máte rodiče? Jsem dost zoufalý a potřebuju jejich pomoc.“ Jediná reakce na mojí otázku byl štěkot. Děti začaly prostě štěkat, a to mně nehorázně vytočilo. ,,Přestaňte štěkat a řekněte mi, kde jsou vaše rodi-„ nedokázal jsem větu dokončit, jedno z dětí mě strčilo a já upadl na zem. Okamžitě se na mě vrhly a škrábaly a kousaly, jejich štěkot už bylo jen jakési chrčení. ,,Přestaňte! Dost!“ křičel jsem a házel rukama, povedlo se mi nějak je sundat a postavit se na nohy. Rozeběhl jsem se k domu se světlem vycházejícím z oken. Nevšiml jsem si, že se stmívalo, ale v tuhle chvíli mě nic nezajímalo. Byly to jen děti, ale já se nehorázně bál. ,,Lukáši! Lukáši, prosím, pomoc mi!“ volal jsem prázdnými ulicemi. Děti už o ně očividně ztratily zájem a já jsem zaklepal na dveře. Ťuk. Ťuk. Dveře se samy se skřípotem otevřely a já nakoukl dovnitř. Bylo mi to jedno, vešel jsem dovnitř. ,,Zdravím, prosím pomozte mi, došel mi benzín a já se zde ztratil.“ Moje otázka se ztratila ve vzduchu, nepřišla žádná odpověď.,,Haló? Je tu někdo?“ ani na tuhle otázku jsem nedostal odpověď. Slyšel jsem hluk vycházející ze sklepa domu, otevřel jsem dveře a uviděl jsem něco…něco co dřív byl Lukáš a spousty jiných těl v jiných fázích rozkladu, jeho tělo leželo na zemi a ty věci ho obklopovaly. Jejich masky byly sundané. Zalapal jsem hlasitě po dechu a to upoutalo jejich pozornost, všechny přestaly okusovat tělo a podívaly se na mě. V tom momentu jsem si všiml jejich pravých tváří, bože budu to mít navždy před očima, všechny byly jaksi postižené. Jejich obličeje byly prostě špatně, měli špatný tvar očí nebo jim něco chybělo, nebylo to normální. Jedno se po mně vmžiku rozeběhlo a já sotva nezakopl. Vyběhl jsem z domu a utíkal k Lukášovo pickupu. Přesně tady i píšu tyhle zápisky. Lukáš si vzal klíče s sebou a já jsem moc vysílený na útěk, nechci se tu pořád schovávat, ale taky nechci skončit jako on. Pokusím se utéct, ale nevěřím, že se někam dostanu. Hádám, že tohle je konec, Lukáši, moc se ti omlouvám, tohle je moje vina. A ty, zbloudilá duše co to čteš, okamžitě uteč! A tak se s vámi loučí Matěj Kovář, narozen 7. 10. 1997. Hodně štěstí.
Tady zápis končí a já si můžu jen domýšlet, co se stalo s autorem. Jsem na tom s autorem podobně v tom, že i moje auto se porouchalo, avšak já jsem sem došla pešky. Čím dál to čtu, tím hůře mi je. Nevím, proč se tohle stalo, ale vím, že odsud musím zmizet. Potichu se vyplížím z pickupu, kde jsem deník nalezla a běžím se schovat do keře. Nepozorovaně jsem se vyplížila z města, nyní jdu po louce. Jsem dost daleko od města se psími dětmi, už se nesnažím být tak nenápadná. Trvá to chvíli a slyším jásot. Pohlédnu vpřed a zaraduju se. Smích zmizí, když spatřím zdroj jásotu, jsou to děti, ale tyhle mají na sobě koňské masky…
Štěpán Kovář
Vykonal jsem dobrý skutek,
když sousedovi pes utek.
Utíkal celou vesnicí,
porazil paní křičící.
Utíkal celou dědinou,
sražená paní nebyla jedinou.
Chytit jsem se ho pokusil,
zakop jsem, a hlínu okusil.
Psa nikde nevidím, zmizel mi z dosahu,
dostávám najednou malou obavu.
Sousedova psa jsem ztratil,
dobrý skutek se mi zhatil.
Jdu pod mrakem šedivým,
a co já vám nevidím?
Pes se drbe tlapou svou,
hlavu má dost svědivou.
Tiše a pomalu za psem jdu,
zezadu ho popadnu.
Pes se lekne a vzteká se,
za krkem už má provázek.
Provázek čapnu a hrdě jdu,
po ulici k sousedům.
Na dům zazvoním a psa odevzdám,
peněžní odměny se však nedočkám.
Vanda Schovancová
Bíb bíb bíb, zvoní budík a já se s nechutností z toho že jdu do školy dokonce na ranní třídníckou hodinu s tím nejhorším učitelem všech dob probouzím.
Chtěla jsem ještě spát, ale něco mi říkalo abych radši vstala jelikož popravdě, kdo by chtěl dostat seřváno od "milovaného" učitele…heh.
Moje ranní rutina začíná tím, že si vezmu další ikonickej outfit. Otevřu šatník a moje oči zahlédnou černý svetr a dlouhé džíny.
"Perfektní" řeknu si pro sebe
Dalšími částmi mé rutiny je snídaně, vyčištění zubů a potom co nejrychlejší vypadnutí z bytu.
Když zamykám dveře, začíná mi zvonit mobil. Kouknu se na něj a uvidím, že mi vola Alena. Jo Alena moje nejlepší kamarádka asi už od školky
"Čau,jdeš už?" Zeptala se Alena "jo jo jdu tak za 5 min budu tam " "ok tak ahoj" "pa"
*Hovor skončil*
Jsem na cestě za Alenou, ale zastaví mě páchnoucí a divně vypadající chlap
"Dobrý den slečno, mohla byste mě finančně podpořit?" Já se na něj kouknu s spustím "Hele pane vypadám snad, jak někdo kdo hází peníze jen tak do vzduchu? Dejte mi pokoj !" "Ale pan-" ani to nestihl doříct a jelikož jsem odešla. Chvílemi jsem slyšela že něco říkal, ale znělo to spíš jak kdyby vyvolával démona "dědek jeden starej" pomyslela jsem si. cestou jsem nad tím dědkem přemýšlela jeho oči.... na začátku byly smutné a potom co jsem promluvila byly naštvaně až temně. V tom přemýšlení mě přeruší známý hlas, který patří Aleně
"Čau" řekne Alena "čauky "odvětí m a jdeme do školy
"Bože, mně se tam vůbec nechce " "a myslíš že mne snad jo?"
Jdeme přes bránu která je tak 30m před budovou školy a ostatní tam stojí s nulovou náladou, stejně jakou máme my. Chtěli jsme jít k ostatním si tak nějak popovídat ale s těmito s prominutím idiotama si leda tak popovídaš o tom, jak si ochočili mouchu, či že mají za mazlíčka kámen.
Kouknu se před sebe a uvidím našeho "milovaného "učitele pana Mirdu Mravenečníka a ten se na nás koukal jak na vrahy
" notaak děti trošku úsměvu " " hah !to by se ti líbilo co?" "Cože jste říkala Johano?"
"Nic" Bože já ho tak nenávidím
Šli jsme ke skříňkam si odložit boty, bundu atd. "Hej, nevíš, kam máme jít?" Zeptala se Johana "myslím, že do info centra" odpověděla jsem zcela nejistě
"Děti jdeme " zařval učitel přes celou školu
15 min později
"Ja tu asi umřu nudou "řekla jsem na Alenu, která na tom nevypadala nejlíp
Oči se mi pomalu začali zavírat a já usla
"Co ten tu dělá ?" Řekla jsem si, když jsem zase viděla toho dědka
"Vítej, já jsem dobrý skutek a dneska si se nezachovala moc hezky" "a co já s tím?"
" No ti milá zlata znamená že te potrestám "
" a to chcete udělat sakra jak?" Zeptala jsem se " lehce budu se ti objevovat ve snech "
V tom do mě něco drklo a já se vzbudila, všichni na mě koukali a smáli se mi a já chtěla zmizet. Den uběhl rychle a byl už večer. Moje mamina se rozhodla, že vyklidí myčku a já jsem si vzpomněla na ten sen a rychlostí se vymrštila z postele a šla jí pomoct.
Potom co jsem pomohla, jsem šla spát a viděla jsem zase toho samého dědka, ale tentokrát říkal, že jsem udělala pokrok a potom zmizel. Je tady druhý den co ho vidím a další šance si zlepšit reputaci. Po škole jsem měla domluveno že půjdu s Alenou a dalšími kamarády ven
Sraz byl u zmrzky v 14:30. Ten čas se blížil a já se rozhodla jít. Vzala jsem si věci a vyšla ven, když jsem procházela normou začal na mě mluvit pan na vozíku
" ahoj pomůžeš mi prosím? Je vítr a můj vozík jde někdy jiným směrem a potřebuji jít do tohohle obchodu" " jo ráda vám pomůžu:
Vzala jsem madla od vozíku a pomohla jsme mu dovnitř obchodu, když řekl, že už to zvládne sám, odešla jsem s dobrým pocitem z normy
U zmrzky už na mě čekala Alena a ti další dokonce i jedna holka jménem Jarmila která mě od 1 třídy šikanovala. Chvíli jsme si domlouvali kam půjdeme a napadl nás park. Cestou do něj jsme si povídali o věcech, které by asi nikoho nezajímaly. Den před tím pršelo jak z konve a všude bylo bláto. Jdeme a najednou se ozve hrozný řev, který patří Jarmile, my se na ni koukneme a ona brečí "Moje boty! Jsou zničený " " Ale prosím tě, však to je jenom bláto "řekne Alena "No tobě se to řekne, když nosíš oblečení ze second handu "
Já tam jen tak mlčky stojím a začnu si prohledávat kapsy, jestli by tam nebyl kapesník a Heleme se ! On tam byl! "Na" řeknu na ní a podávám jí kapesník. Ona ani nepoděkovala a kapesník mi z ruky vytrhla. Do šesti jsme dělali blbosti, a většinou nám povídala Jarmila o barmanovi do kterého se zamilovala, když byla v Dubaji ale potom mi volala máma, ať jdu dom. Cestou mě napadla myšlenka, že proč jsem jí pomohla však mě celou dobu terorizuje
Když jsem přišla domů hupsla jsem do postele a usla
"Zdravím" řekl pan dobrý skutek
" ještě týden tě budu navštěvovat a potom tě nechám jít " řekla a zmizel
Ráno jsem se probudila s radostí z toho, že ho za týden už neuvidím. Dny uběhly poměrně rychle sem tam jsem pomohla babičce přejít přes přechod, či jsem pomohla mámě s nákupem
(Bylo toho sice víc, ale moje hlava děravá si toho moc nepamatuje )
Je tu poslední den co ho uvidím a já tak ležím na zemi a koukám do stropu jak nejvíc mentálně nestabilní idiot a v tom mě to drkne "dneska je poslední den co ho uvidím!" Zařvala jsem přes celý barák. Zalezla jsem do postele a snažila se usnout, ale do 3:15 nemohla usnout
"Ahoj, Johano dneska mě vidíš naposledy, uvidíš, snad si se poučila!" Řekl celkem vážně pan dobrý skutek. "Znáš nějakého člověka, kterého bych měl taky potrestat?" Zeptal se
"ANO jmenuje je Jarmila a šikanuje mě od 1 třídy" odpovím "ach ano o ní už jsem někdy slyšel tak ahoj a opatruj se " a byl fuč. Když jsem se probouzela, přišla mi zpráva na instagram - Jarmilka_psí_prdelka69 vám poslala zprávu - Ahoj Johano, moc se ti omlouvám za to, že jsem tě šikanovala a nechovala se se moc hezky. Na zprávu jsem se jen usmála a odpověděla, že je to v pohodě. A z toho vyplývá aby jste byli hodní a nechovali se jak tenkrát já nebo Jarmila nebo snad chcete, aby vás pan dobrý skutek navštěvoval ve snech ?já si myslím, že ne!
Jana Šmeráková
Můj domov, Erylie, kdysi býval v míru, ale po smrti císaře se to změnilo a naši zemi postihly boje o trůn. Ze začátku vyhrávali elfové a trolové jim byli těsně v patách. Lidé se taky občas do bojů zapojili, ale byli spíše výpomoc na jedné ze stran. Můj národ zůstal neutrální, čekali jsme na příchod nového císaře, vyvoleného bohy, který měl nastolit v zemi mír. Už ale uběhlo 5 lun a císař nikde. Mágové ztratili naději na nalezení nového vládce a tak se stáhli daleko do hor. Já jsem na návrat císaře přestala věřit jako jedna z prvních, hned po smrti mých rodičů, kteří zahynuli při jednom z mnoha nájezdů trolů. Já jsem byla na lovu, jako jediná jsem ten den vesnici opustila všichni jinak slavili den narození prvního císaře. Já takovéto slavnosti nikdy ráda neměla a tak jsem šla radši do lesů ulovit něco na zimu. Když jsem se ale vrátila, celá vesnice byla až moc tichá a lidu prázdná. Pomalu jsem kráčela směrem k náměstí. Když jsem tam ale došla tak jsem viděla mrtvá těla všech z vesnice. Byla znetvořená a některá i rozcupovaná. Moji rodiče leželi na samém vrcholu hromady těl. Oči mojí matky se do mě vpíjeli a já už to nevydržela a utekla. Od té doby jsem ve skupině hledající císaře a též za úkolem osvobozování otroků, jež byli během války zajati. Nyní čekáme u jedné ze sametových stezek, kudy by měl projet průvod s další várkou otroků. Navíc jsem slyšel, že povezou i někoho velmi speciálního. Vůdce naší skupiny dal pokyn, že se něco blíží. Byli jsme zalezlí za křovinami a v korunách stromů. Zanedlouho začaly přijíždět povozy přeplněné lidmi. Na koci ale jel zvláštní povoz, skoro až připadal, že je prázdný. Rafael, vůdce, dal příkaz k útoku a my vyrazili. Do pár chvil byli všechny stráže zlikvidovaní a my se vrhli do osvobozování lidí z přeplněných vozů. Jako poslední jsme si nechali prazvláštní povoz. Já ho svou magií zkontrolovala, a po zjištění, že tam je jen normální člověk beze zbraní a připoutaný řetězy, jsme otevřeli dveře od povozu a vysvobodili danou osobu. Alexa, elfka, pomohla tý osobě ven z povozu. Nám se poté naskytl pohled na pohledného muže v mém věku, možná o rok či dva staršího. Zlaté vlasy stále upravené měl kousek nad ramena a jeho smaragdové oči se vpíjeli do mých, blankytně modrých. ,,Kdo jsi. A proč tě vezli odděleného od ostatních?“ zeptal se Rafan. On se na něj otočil o odpověděl: ,,Mé jméno je Niklaus. A o včerejší noci, kdy naše vesnice měla být spálená do základů i se všemi obyvateli, se na obloze objevila hvězda značící vybrání nového císaře. Ale nikdo tomu nepřikládal velkou váhu. Císař přece nebude nikdo z venkova.“ uchechtnu se smutně nad poslední větou. ,,jenže ta hvězda se snesla mezi lid shromážděný na návsi a začala hledat jednu osobu. Já jsem stál na okraji a vše to s údivem sledoval. Když hvězda doletěla ke mně, zastavila se a rozzářila se ještě více. Poté mi vletěla do prsou. Já následně omdlel a probudil se až v tomto vozu.“ dořekl a my všichni stáli jako přimražený, okolo nás bylo hrobové ticho, někteří měli slzy v očích. Ticho přerušil Rafan ,,Alexo vezmi Felixe, Noru, Dianu a Sheldna a odveďte ty lidi do úkrytu. Já s Novou tu zůstaneme. To, co se bude dít potom, se dozvíte pak. Teď běžte.“ ,,Rozkaz!“ řekli všichni naráz. Já jsem se na Rafa podívala ,,Proč tu mám s tebou zůstat Rafe?“ ,,Protože jedině ty jsi natolik spolehlivá abys semnou Niklause dostala do citadely k arcimágovi, aby sním navázal magické pouto a nastolil pak mír.“ jen jsem přikývla a my se vydali na cestu s Niklausem v patách. „Měli jsme štěst,í že sametová stezka vede kolem hlavního města, takže tam dorazíme tak za hodinu. Budeme to ale muset vzít mezi uličkami. A jestli si to pamatuji dobře tak znám zkratku, která by nás tam mohla zavést rychleji.“ řekl Rafan u vstupu do hlavního města. Necelou hodinu jsme se motali v uličkách, až jsme nakonec došli před citadelu. Rafan vešel dovnitř a já s Niklausem jsme šli za ním. V nitřek byl velmi detailně vyzdobený. Všude byly pověšeny obrazy předešlých císařů. „co tu děláte?“ ozval se za námi něčí hlas. Byl to starý pán s koštětem. ,,Hledáme arcimága. Vedeme císaře.“ řekl Rafan a kývl hlavou k Niklausovi. ,,Arcimága nikdo neviděl 18let. Jediné, co se o něm ví jistě, že se jmenoval Tristan Blaw a že měl dceru.“ odpověděl muž. ,,můj otec se jmenoval Tristan Blaw“ řekla jsem s polohlasně. Všechny oči se přesunuly na mě. ,,A kde máš otce Novo?“ zeptal se Rafan ,,Zabili ho trolové před třemi lunami.“ ,,tím pádem jsi teď arcimágem ty má drahá“ řekl starý muž. Přikývla jsem a stoupla si před Niklause. „Já Nova Blaw ti přísahám že tebe a tvojí zem budu bránit do posledního dechu, Niklausi císaři Erylie.“ podala jsem mu ruku „A já ti přísahám, že za mé vlády už nikoho ze svých blízkých neztratíš, Novo nový acrimágu.“ a on mou ruku přijmul. Když se naše ruce spojily tak z nich vyšla oslepující zlatá záře která se prohnala celou Erylií. Mágové začali sestupovat z hor a pomohli ukončit zbylé boje a nepokoje. Já jsem se stala Niklausovou pravou rukou. Niklaus se zbytkem týmu mi nabídli něco co jsem neměla celý tří luny. Novou rodinu.
Jakub Mikula
Proměna
Hodiny právě tloukly sedmou, když se, málem na kusy roztrhaný, Řehoř Samsa ráno probudil z nepokojných snů a shledal, že se v posteli proměnil v jakési nestvůrné...
… nic.
Nechutné nanicovaté nic, které jako by pro okolní svět nebylo.
“...takže když se něčeho nemohu dotknout, nemůže být, že?” Ozvalo příhodně se z přízemí, jež okupoval zbytek rodiny.
Otec, sestra a matka.
Všichni... hmmm, byli. Pro tuto chvíli o něco více než Řehoř, který se plahočil svou ložnicí a čím dál tím unaveněji se sápal po, podotýkám, zcela hmotném, nábytku, o nějž by se teď, po zvláštně bolestivém a nemotorném pádu z postele, mohl zachytit a vyškrábat se na zkoprnělé nohy.
“Ne ne, máš to úplně pomotaný...” hlaholil v mezerách mezi žvýkáním jablka otec tónem podrážděným natolik, aby bylo opravdu zjevné, jak mu jejich situace drásá trpělivost, a přitom dost vyrovnaným, aby stále mohl namítat, že se vám jeho naštvání a nechuť cokoliv znovu opakovat, jenom zdají.
Obvykle činil otec Řehořovi... do jisté, malé, míry přehlížitelná a tolerovatelná příkoří, která byla ovšem z mnohokráte větší části tvořena chováním často nazývaným “psychické týrání”.
Ne však u Samsů doma.
Tam se tomu říkalo “... když se chováte takhle, sami si vo to koledujete”.
Za normálních okolností by snad Řehoř sešel po mramorovém schodišti a do, zcela určitě jednostranné, debaty se vložil...
Ale jeho momentální rozpoložení spíše připomínalo rybu na souši v horkém letním dni, kloubenou s bezmocí koně umírajícího na bitevním poli (že, Fráňo Šrámku?), než člověka schopného poskládat argumenty a přednést je rozezlenému tyranovi...
A ve skutečnosti se necítil ani na bytí...
chtěl skončit...
zemřít...
spát...
odejít...
“Kde je Řehoř? Už se měl chystat do obchodu,” vyjekla starostlivá sestra, která tím jaksi doufala v útěk a požehnanou samozáchranu před dalším, zdánlivě nekončícím, výkladem o tom, jak neschopná pochopit i ta nejnenáročnější fakta je...
“To teda! Seď, já ho srovnám do latě!” Oznámil hřmotným barytonem otec s okousaným jablkem v pravici, a ozvěna v obývacím pokoji jeho slova natřikrát zopakovala...
Krok na první, mramorový, spolu s domem roku devatenáct set deset broušený, schod zapříčinil, že se v Řehořově rozpadající se mysli náhle vzedmul hlas výstražných sirén, který jako by pěl na poplach a urychlenou evakuaci rozdrásanému jsoucnu Řehoře Samsy. To se pokoušelo, na stále intenzivnější popud zvuku znějícího každou první středu v měsíci, čím dál tím útrpnějšími, kratšími, trhanějšími, pohyby zachytit roštu své tvrdé, nevzhledné, postele, jež se postupným vysilováním svalů i mozkových závitů nepřirozeně rychle vzdalovala...
“Von tu neni! Do prdele, kam zmizel?!” Zakřičel otec do chodby, jakmile otevřel dveře synovy ložnice, a sirény tím nezačaly svůj, z paměti neodstranitelný, dlouhý tón pět, ale křičet...
Z přízemí začaly v stěnách domu rezonovat kvapné, jemné, starostlivé, krůčky...
Když se jal ložnicí projít a Řehoře, v lepším z případů, najít, zakopl o práh, a hodiny právě tloukly čtvrt na osm, když na zem upustil své způli snězené jablko, které přistálo v Řehořových nehmotných bedrech, a projelo jimi bolestivě jako tupé kopí, které vás ovšem dosud nezabilo, však nenávratně zranilo...
Ladně rychlá chůze starostlivosti nabyla na intenzitě, rychlosti a pomalu, ovšem jistě, nahrazovala všudypřítomný Confutatis Maledictis nadějeplným Le nozze di Figaro…
Otcovy rozhořčené rysy se mu roztáhly ve tváři, a když se ledabyle napřáhl k zemi... jeho mozolnaté prsty se vpily do pórů synovi, téměř neexistující, kůže mezi pokřivenými lopatkami, a už se nevyhnutelně blížily jablku v místě tenkého střeva…
A jakmile sama Spása vhlédla do otevřených, silných dubových dveří, zřela svého, málem na kusy roztrhaného, bratra jako by znovunabývajícího existence, kterak se v jeho bederních obratlech zasekl násilnický otec, hrůzou poklekla a ucítila nesnesitelný zápach, který připomínal začerstva škvařené hnijící maso…
Ucítila Řehořovo nebytí…
Tomáš Hégr
Včera takhle z rána,
Zakopla přede mnou jedna bába.
Místo toho abych utek,
Udělal jsem dobrý skutek.
Ale hned co jsem přišel domů,
Dobrý pocit z dobrého skutku
Vystřídala hromada zkaženého smutku.
Co když je na světě více babiček padajících jak hrušky ze stromů?
Musel jsem jim nějak pomoc,
Spadnout na zem a nezvednout se,
Je přece horší než nějaká nemoc.
Přemýšlel jsem o tom více,
Selhávali mi z toho plíce.
Nakonec mi to ale došlo!
Nevím,snad by mi to prošlo.
Postavím domov pro důchodce,
Kam pošlu všechny padající chodce.
Šlo to celkem hladce,
Po letech těžké práce,
Je na světě tolik těchto domů,
Jak v amazonském pralese stromů.
Zdroj: A.Urbancová